(ze starého blogu - 9.4.2016)
Jelikož jsem včera večer dočetla knihu OPOŽDĚNÉ VZPOMÍNKY od autorky Evelina Merová, tak jsem si řekla, že dneska napíšu recenzi, protože mám příběh v živé paměti.
Pokaždé při čtení knihy si dělám poznámky, abych do recenze napsala vše, co mě zaujalo, tak snad se Vám bude recenze líbit.
Kniha je malinká a má 155 stran. Anotaci i recenzi najdete v celém článku.
ANOTACE:
Autorka Opožděných vzpomínek se narodila v roce 1930 do asimilované židovské rodiny. Poklidný rodinný život, finanční zajištění a jako kulisa Praha, "nejkrásnější město na světě", se zdají být zárukou příštích předvídatelných desetiletí. Koncem třicátých let však dostávají politické události rychlý spád: první měsíce nacistické okupace znamenají pro Židy rostoucí diskriminaci, ztrátu majetku, ponižování a nejistotu. Následuje deportace do Terezína a posléze do Osvětimi. "Jedenáct mi bylo v Praze, dvanáct v Terezíně, třináct v Osvětimi, čtrnáct na pochodu smrti," shrnuje autorka svůj život lapidárně jednou větou.
Podaří se jí přežít a v nepředstavitelně obtížných podmínkách tráví poslední měsíce války, nemocná, hladová, ničená hrůzou ze smrti. Osvobození Evelinu zastihuje ve Východním Prusku, odkud je evakuována vojenským vlakem Rudé armády do SSSR. Ujme se jí vojenský lékař, který ji adoptuje. Nečeká ji však láskyplná rodina, nýbrž život vedle nefunkčního manželského páru, kterému má "vlastní" dcera dodat punc kýžené normální rodiny.
Jako rámec vyprávění tu slouží válkou zničený a posléze znovu budovaný Leningrad. Židovství je třeba utajovat, protože ve stalinském režimu je cejchem. Denní život určuje ideologie, bída vydávaná komunistickým režimem za blahobyt a všudypřítomný strach. Prožívá však velké soukromé štěstí s manželem a dětmi.
Nikde nepodléhá sebelítosti, snaží se pochopit, omluvit, prominout. Vypráví ne proto, aby s někým zúčtovala, ale proto, aby jednou její děti a vnuci - a možná i my - věděli.
Co já na anotaci?
Pokud sledujete můj blog, tak asi víte, že knihy na téma holocaust čtu docela často. Nejraději čtu příběhy lidí, které nám přináší vzpomínky z táborů. Tuto knihu jsem si koupila ve slevě na bux.cz, kde ji měli za 113Kč. Což je skvělá cena. Takže jsem anotaci neřešila, hlavní bylo téma knihy a cena.
RECENZE:
Jelikož je kniha vyprávění příběhu, tak se kniha čte úplně sama. Za jeden večer jsem ji měla přečtenou. Líbí se mi, že autorka je i osobou, která příběh prožila.
Příběh Eveliny začíná v Praze, kde bydlí s rodiči, na nějakou dobu jsou převezeni do Terezína, kde Evelina žije v dětském ghettu. Na tajno se učí, kreslí si a rodiče vídá málo. Bohužel se i Evelina s rodiči dostanou do transportu, který má namířeno rovnou do Osvětimi. Jako jediný transport jsou všichni lidé z něho přiřazeni do zvláštního tábora, kde nerozlišovali děti, staré či nemocné. Dokonce jim nechali vlasy. Opět je Evelina přiřazena do dětského tábora.
Jednoho dne umřel otec a matku viděla plakat. Po nějaké době odjela Evelina s matkou do tábora Stutthof. Dostali se do skupiny žen, které měli pracovat, ty odvezli do vesnice Dörbeck. Nebyl ve vesnici žádný tábor, měli na rozkaz postavit deset stanů v deseti řadách. Nechápu, kde tenkrát vzali stany, tolik stanů jako vezli sebou do vesnice? To mi přijde trošku nepravděpodobné.
V další vesnici ji umřela matka, takže zůstala úplně sama. Samozřejmě měla pár kamarádek, se kterými byla. Se dvěma matkami a jejich dcerami se Evelina dostala do vlaku Rudé armády, kde se Evelina seznámila s vojenským lékařem Mojsej Ionovič Mer, který si Evelinu adoptoval.
Evelina dlouho bydlela ve Leningradu, porodila zde dvě děti (syna a dceru) a žila šťastně s manželem v jednom pokoji. Každá rodina tenkrát obývala jeden pokoj. Evelina se několikrát dostala do Prahy, kde navštěvovala přátele. V 55ti letech umřel její manžel. Nakonec se přestěhovala do Prahy, děti s ní nešli.
Co mi přišlo zvláštní? Když Evelina vyprávěla danou situaci. vybavila si přesný datum (15. dubna, 7. února atd..) Pokaždé psala, na to si dobře vzpomínám to bylo např. 30. května. Což si myslím, že není možné si zapamatovat, když neměla kalendář a bylo tolik událostí, že jen těžko by si zapamatovala tolik datumů a ještě k tomu ji bylo 13 let.
Docela mi vadilo, že neuvedla, z jakého důvodu umřel její otec i matka, v příběhu píše, že jen umřeli. Dost věcí mi bylo nejasných a neuvěřitelných, jako např. ty stany. Řekla bych, že nějaké pasáže jsou vymyšlené, ale třeba to je pravda, kdo ví. Pravdu se nedozvíme.
Kniha obsahuje i pár fotografií.
Příběh se mi líbil. Hlavně se mi líbilo, že Evelina pokračuje příběh v Rusku, jak žila, studovala, jak se ji narodili děti atd... Psala o tom, jak jezdila do Prahy, že ji zůstal nějaký majetek po rodičích, o kterých se musela až "prát".
Takže knihu doporučuji všem, kteří rádi čtou příběhy lidí, kteří přežili tábory.
Žádné komentáře:
Okomentovat